Galerie Šilingrák představuje Smečku Michala Gabriela

Sochy mají své příběhy i tajemství, svůj povrch i vnitřek, bývají samy i ve skupinách. Ocitají se ve sklepeních, na náměstí, v lese i v galeriích, potřebují nás, ale také se bez nás obejdou. Jsou přítomné dnes a přesáhnou nás do budoucnosti. Co se s námi děje, když se s nimi potkáme? Tyto a jiné myšlenky nás mohou napadat při procházení komorním Šilingrovým náměstím v Brně, v jehož horní části se nachází kovová plošina, která tento hojně frekventovaný prostor proměnila v ojedinělou galerii. Galerie Šilingrák umožňuje bezprostřední a neobvyklé setkání se sochařským dílem, které zde několik měsíců působí, aby bylo vystřídáno jiným artefaktem. Úvodní trojvýstavu zde obstarává trojdílná série, sochařský triptych, jehož autorem je profesor brněnské Fakulty výtvarných umění a klasik současného umění Michal Gabriel.

Sochařský triptych

Hejno, Smečka, Žraloci – tato sousoší reprezentují nejen rozličné přírodní predátory, ale také zastupují Vzduch, Zemi a Vodu. V prvé fázi tedy došlo na vzdušné dravce, kteří reprezentují figurální sochařství. Gabriel totiž ví, že tradiční socha ještě zdaleka nevyčerpala své možnosti, jde jen o to přemýšlet, čím by dokázala zaujmout diváka, zvyklého na lecjakou virtuální existenci. Sochař si bravurně pohrává s realistickým sochařským zobrazením, nenápadně ho však překračuje a dospívá až k abstrahující dimenzi. Toto napětí mezi realistickým a abstraktním, společně s přesně zvoleným měřítkem a s nápaditým a technicky dokonalým provedením, zaručují umělecký efekt i v náročném městském exteriéru.

Dravce, u kterých šlo umělci spíše než o jednotlivé ptačí sochařské postoje o postižení celku hejna dravců, vystřídá dílo s názvem Smečka. Tato Smečka nepředstavuje jeden určitý zvířecí druh, stejně jako tomu bylo i u Hejna, ale jde opět o výsostně uměleckou syntézu řady velkých kočkovitých šelem s různými variantami vystižení jejich elastického pohybu. Tímto tématem, včetně abstrahujícího skořápkového rastru, se Gabriel zabývá už delší dobu, včetně interakce smečky šelem s okolní krajinou, městským exteriérem či galerijním prostorem. Jestliže mu  v některých realizacích šlo o splývání artefaktů s okolím, o osobitou simulaci reality, v případě Šilingráku jde vědomě o prezentaci artefaktů jako sousoší, patrně nejnáročnější sochařskou disciplínu. Vedle Šelem pracoval Gabriel i na plastikách Žraloků, které budou třetím dravým sousoším, atakujícím zvířata i lidi na Šilingrově náměstí.

„Velmi mě těší dosavadní provoz Galerie Šilingrák. Návštěvníci Šilingrova náměstí vnímají platformu se sochami dravců od Michala Gabriela jako vítaný příklad fungování uměleckého objektu ve veřejném prostoru. Dílo se stává interaktivním právě ve chvíli, kdy diváci spontánně sahají na sochy, fotí se s nimi, děti je použijí jako průlezku, nebo jsou pouhým důvodem k zastavení. Uvedením Gabrielova triptychu byla laťka pro tuto platformu nasazena vysoko a doufám, že to tak zůstane i nadále, v případě následujících instalací,“ říká David Butula, člen Rady MČ Brno-střed pro kulturu sport a turismus.

Sochař Michal Gabriel

Na české scéně se začal výrazně uplatňovat od poloviny 80. let v rámci kolektivních generačních výstavních vystoupení, známých jako Konfrontace. Od Konfrontací a dalších společných výstav vedla přímá cesta k založení skupiny Tvrdohlavých (1987), jejímž byl Gabriel podstatným
a nepřehlédnutelným členem. Gabriel vnímá plastiku jako plnohodnotný element umělecké tvorby, schopný formálních a výrazových variací zejména ve způsobu zacházení s figurou, ale nejen s ní. V jeho rané tvůrčí fázi lze rozpoznat základní linie tvorby, které se v sochařově práci s různou intencí projevují dodnes. Primární zájem o figuru se v rámci tehdejší dobové postmoderní rozvolněnosti sice vrací k inspirujícím parafrázím archaických epoch umění, Gabriel tato východiska ovšem rozličně kombinuje s možnostmi využití znaků či symbolů, posouvá je do sociální reality, případně je okysličuje divokou estetikou malířských souputníků. Pro Gabriela je umění především příběhem, a také v každém svém díle chce určitý příběh vyprávět, socha pro něj není pouhou estetickou hříčkou, ale ani groteskním podobenstvím. Vtip příběhu sochy se organicky prolíná s jejím formálním ztvárněním, jde o komplexně koncipovaný přístup, kdy námět podmiňuje formu a naopak. Od začátku také zajímá sochaře problém struktury, a to jak v abstraktním slova smyslu tak v možnosti konkrétní plastické práce.

Na počátku 90. let pak vtahuje do své sochařské hry po určitém vyčerpání společenských témat předchozí dekády přírodu jako element, z něhož civilizace a tedy i umění nepokrytě čerpá. Nejde mu však o nějaký ekologizující apel, ale o pochopení přírody jako strukturální entity, kterou lze využít v rámci dalších inovací aktuálního sochařství. S tím souvisí i autorovo přemýšlení o kontextu místa a světla, kde se jeho plastiky objevují, včetně vlastní interakce či příběhové konfigurace mezi jednotlivými díly.

V každém Gabrielově artefaktu lze tedy najít vrstvení určitých přístupů, jejichž základním smyslem je taková sochařská tvorba, která při respektování klasických východisek hledá možnosti, které jsou smysluplné, sdělné a aktuální pro současnou „post sochařskou“ společnost. Tento přístup k tvorbě se neodehrává jen v Gabrielově privatissimu, ale také v řadě úspěšně přijímaných exteriérových realizací a v neposlední řadě v pedagogické činnosti v rámci ateliéru figurativního sochařství Fakulty výtvarných umění brněnské techniky (od roku 1998). V roce 1995 obdržel Gabriel Cenu Jindřicha Chalupeckého.

Galerie Šilingrák

Unikátní galerijní bod pod širým nebem, který vznikl z iniciativy městské části Brno-střed. Výstavní místo je určeno pro instalaci sochařských realizací jak renomovaných umělců, tak kvalitních prací sochařských elévů a studentů brněnské FAVU. Realizátorem galerie je Kávéeska - Kulturní a vzdělávací středisko "U Tří kohoutů", příspěvková organizace radnice Brno-střed.